Vendel

Jezdectví vendelského období

Za nezištnou pomoc při psaní článku děkuji Adéle Tesařové a Anně Kalouskové, které mají v jezdectví dlouholetou praxi.

„Žije tam [ve Skandinávii] i jiný kmen, zvaný Suehans, který má, stejně jako Durynkové, vynikající koně.“
Jordanes : Gótské dějiny, III:21 (Jordanes, 2012, str. 41)

I. Úvod

    Úvodní citát tohoto článku nebyl vybrán náhodou. Jedná se o zápis gótského historika Jordana, který mohl být pořízen kolem roku 550 n.l. Jordanovo dílo je vůbec jediným mimoskandinávským literárním pramenem, který lze asociovat s dobou předvendelskou či vendelskou. Jordanes v tomto citátu zmiňuje kmen Suehans, který byl interpretován jako Svearové, nacházející se v oblasti jezera Mälaren (Todd, 1999, str. 214). Jordanova věta je krátká, ale přesto velmi výřečná - dozvídáme se z ní, že koně doby vendelské byly výjimeční, a to v minimálně v celogermánském kontextu. Otázkou však zůstává, zda to byla opravdu vynikající plemena koní, která přiměla Jordana napsat tuto zmínku, nebo koně činila vynikajícími bravurně zvládnutá technika jezdectví a jezdecké potřeby při ní používané.
    Další informace o používání koní získáváme především z archeologických nálezů. Vzhled koně a jeho postroj je také možné rekonstruovat díky četným ikonografickým památkám - panelům na helmách a obrazovým kamenům. Obecně lze říci, že vlastnictví koně bylo známkou dobré ekonomické situace majitele a mělo také bojové a lovecké konotace. Tento charakter však kůň nabyl až v období stěhování národů, a proto bychom měli stručně shrnout diachronní historii skandinávského jezdectví.
    Skandinávské jezdecké umění a ideály často podstupovalo v předkřesťanských dobách změny, během kterých absorbovalo vlivy z kontinentální Evropy. První pro nás významný vliv pocházel z římské říše, později se setkáváme také s východním vlivem (Jennbert, 2011, str. 151). Tyto změny se projevovaly pohřbíváním koní s jezdeckým vybavením do hrobů válečnických elit (Fern, 2005, str. 34). Pohřbené koně jsou spolu se psi a dravými ptákem reflexí lovu, který byl vysoce ceněnou zábavou ve Franské říši, a proto můžeme spekulovat i o vlivu z těchto oblastí se vznikajícím feudálním systémem (Shenk, 2002, str. 27). První kremace koní a jejich ukládání do hrobů se ve Švédsku objevují již v době stěhování národů, kdy východní vliv nahrazuje vliv římský. Od poloviny do konce šestého století nabývá tento akt na popularitě (Fern, 2005, str. 34). Pohřeb koně měl jistě i náboženský přesah. Ve švédských lodních hrobech plnil kůň funkci dopravního prostředku mezi světem živých a mrtvých, zemí a síní Valhallou (Shenk, 2002, str. 11). Obecně lze i říci, že kůň byl nejdůležitějším zvířetem staroskandinávského kultu (Sundkvist, str. 242).
    Hroby z Vendelu a Valsgärde prošly pozoruhodným vývojem. Zatímco hroby z vendelského období obsahovaly dva a více koní, pozdější hroby z doby vikinské obsahovaly pouze jednoho nebo dva koně (Shenk, 2002, str. 26). Co se týče pohlaví koní, obecně bylo v celoevropském měřítku oblíbené pohřbívat hřebce a valachy (a toto upřednostnění samců je také patrné ze psích pohřbů), přestože známe také pohřby klisen, které mají ve švédských hrobech doby vendelské velké zastoupení (Fern, 2005, str. 66). Například z deseti koní, kteří byli nalezeni ve Vendelu a jejichž pohlaví bylo zároveň možné určit, byli čtyři klisny a šest hřebců (Shenk, 2002, str. 27). Z kosterních nálezů bylo možné rekonstruovat výšku koní z Vendelu a Valsgärde, která byla stanovena na 137-148 cm v kohoutku (13-14 pěstí). (Fern, 2005, str. 66)
    Následující část článku bude popisovat jednotlivé jezdecké potřeby, které byly nalezeny v hrobech doby vendelské. Vybavení bylo zjevně odznakem vysokého postavení, stejně jako například meč. Dokládá to fakt, že většina vybavení byla mnohem častěji umisťována v bezprostřední blízkosti mrtvého muže namísto mrtvého koně (Shenk, 2002, str. 25).


Obr. č. 1: Vyobrazení Óðina s koněm a havrany. Destička helmy z hrobu Vendel I. Převzato z Izikowitz, 1931, str. 195, fig. 79. Poznámka: Panel zobrazuje koně, který má vzhledem k velikosti k postavě výšku do 140 cm v kohoutku. Jedná se o těžší plemeno koně, ne nepodobné dnešnímu fjordskému koni. Kůň je vybaven uzdečkou a podocasním řemenem, což je přímým důkazem, že má sedlo. Válečník otěže nedrží v rukou, nýbrž se zdá, že jsou volně položené. Na nohou nemá ani třmeny, ani ostruhy. Kůň má prostříhanou hřívu.

II. Jezdecké vybavení

V tomto bodě si povíme o historii a specifikách některých částí jezdeckého vybavení, které se objevovaly ve Skandinávii v době vendelské. To mělo výhradně slavnostní, bojový a případně lovecký charakter. Pracovní využití koně nebylo tomto období používáno, neboť chomout se začal v Evropě používat v 11. století. Ve Skandinávii se z koní stala tažná zvířata tedy až v době vikinské. Do doby zavedení chomoutu nebyl kůň jako pracovní zvíře efektivní, neboť bez něj kůň unese pouze lehká břemena (Nielsen, 2002, str. 188; Tvauri, 2012, str. 107). Z toho důvodu mají dochované nálezy spíše reprezentativní a dekorativní ráz. Chystáme se podrobněji zaměřit na uzdečky, sedla, třmeny a další jezdecké doplňky, jako jsou podkovy či ostruhy. V následující tabulce můžete vidět nálezy jezdeckých vybavení z vybraných hrobů doby vendelské.

HROBY	Vendel XII	Valsgärde 8	Vendel XIV	Vendel I	Vendel XI	Valsgärde 6
JEZDECKÉ VYBAVENÍ	Vendel XII	Valsgärde 8	Vendel XIV	Vendel I	Vendel XI	Valsgärde 6
Zdobená uzdečka	●	●	●	●		●
Sedlo	●	●	●			●
Třmeny			●
Bodáky pro chůzi na ledě			●
Bič			●

Tabulka č. 1: Archeologické nálezy vztahující se k jezdectví. Převzato z Лебедев, 1974.

Uzdečky

Postroje doby vendelské jsou proslaveny díky mimořádným uzdečkám. Kožené části se sice nedochovaly, ale bronzové zdobení a udidla, která na nich byla upevněna, nám pomáhají rekonstruovat jejich vzhled. Toto zdobení je často dekorováno granáty takzvanou technikou buňkového emailu (neboli cloissoné), při kterém se kryjí plochy členěné do přihrádek (Sundkvist, 2004, str. 242). Rekonstrukce uzdeček doby vendelské neobsahují nánosník, který se buď nedochoval a nebyl zdobený, nebo jej původní uzdečky postrádaly. Uzdečka se zapíná v týle a má dvakrát lomené stihlové udidlo, jehož kroužky mají přes 80 mm v průměru (Fern, 2005, str. 48).


Obr. č. 2: Rekonstrukce uzdečky č. I z hrobu Valsgärde 6. Cca rok 700 n.l. Převzato z Arwidsson, 1942, Taf. 20.


Obr. č. 3: Rekonstrukce uzdečky č. II z hrobu Valsgärde 6 s dvakrát lomeným stihlovým udidlem. Cca rok 700 n.l. Převzato z Arwidsson, 1942, Taf. 24.


Obr. č. 4: Detail zdobení uzdečky z hrobu Vendel XII. Cca rok 650 n.l. Převzato Thunmark-Nylén, 1981, str. 2.

Sedla

    Skandinávské nálezy dokládají používání sedla již od pozdní doby bronzové, ale do plného užívání se jezdecké sedlo až v předřímské době železné, kdy byl jeho vzhled ovlivněn kontakty s jihem (Jennbert, 2011, str. 151-2), Z období mezi lety 200-500 bylo nalezeno ve skandinávských hrobech a bažinách přes třicet sedel (Jennbert, 2011, str. 151). Vzhled sedel je však nevyřešeným archeologickým problémem, neboť se sedla vyráběla z materiálů podléhajících zkáze a dochovaly se pouze části konstrukcí sedel. Náhled do používání sedel nám místo toho nabízejí kovové ozdoby, zvýšené rozsochy a také třmeny. V předkřesťanské Skandinávii jsou zachovány různé typy zvýšených rozsoch, které naznačují různé způsoby jezdectví (Jennbert, 2011, str. 151).
    Extrémně fragmentární nálezy dokazují, že byly používány čtyři druhy sedel, u nichž variovala výška zvýšené rozsochy. To dokládá, že se objevovalo bojové i lovecké jezdectví. Boj je jednodušší v tom sedle, které má vysoce klenutou rozsochu a třmeny, takže zajišťuje větší stabilitu a možnost pohybu. Sedla s nižšími zvýšenými rozsochami byla používána k lovu, neboť zajišťovala flexibilitu a umožňovala jezdci snadněji sesednout z koně (Jennbert, 2011, str. 151). Bojovému jezdectví mohla být sedla užitečná také tím, že k nim mohlo být možné určitým způsobem připevnit záměrné zkrácené otěže, takže válečník mohl využívat obou rukou (Fern, 2005, str. 57)
    Fragmenty sedel z doby vendelské byly nalezeny v několika hrobech (viz tabulka č. 1), konkrétně Vendel XII, Vendel XIV, Valsgärde 6, Valsgärde 7 a Valsgärde 8. Nálezy z hrobů Valsgärde 6 a sestávají z dvou desítek železných spirál, kterými bylo sedlo odzobeno (Arwidsson, 1942, str. 65-67). Oproti tomu nálezy z hrobů Valsgärde 8 a Vendel XIV sestávají ze svorek, které se nacházely uprostřed či na kraji sedlové konstrukce (Arwidsson, 1954, str. 75-77). V hrobu Valsgärde 8 sedlu také například nasvědčuje podbřišníková přezka (Fern, 2005, str. 58). Tyto nálezy indikují, že se jednalo o honosná slavnostní sedla.


Obr. č. 5: Fragmenty sedel z Valsgärde 6 (a) a 8 (b). Převzato z Arwidsson, 1942, Taf. 27; 1954, Abb. 51.

Třmeny

První třmeny se v baltské oblasti objevily v 7. století (Curta, 2008, str. 317). Ve Skandinávii se však třmeny objevují až v pozdní době vendelské, v 8. století. Velké popularity třmeny došly s nástupem doby vikinské, kdy se objevila značná vylepšení pozemní dopravy, včetně efektivnějších koňských postrojů (Nielsen, 2002, str. 188).
Skandinávské třmeny jsou reprezentovány dvěma hlavními typy, které nazýváme typem I a typem II. Typ I je slabě ovlivněn avarskými tvary třmenů, ze kterých je vzdáleně okopírován. Skládá se z jednoduchého železného závěsu, jehož ramena jsou zakřivena do kruhu a tvoří rozšířenou a mírně zploštělou spodní stranu. Tento typ byl například nalezen v hrobu Vendel III (viz obr. č. 6), což je vůbec nejstarší skandinávský nález třmenů. Obvykle nebývá dekorován. Typ II, který má výrazný pravoúhlý závěs, ovlivněný avarskými třmeny, byl používán zejména v pozdějším vikinském období (Seaby, 1980, str. 91-2). Proto ho do tohoto článku nezahrneme, ačkoli některé nálezy ze závěru vendelského období (viz. obr. č. 7) by bylo možné považovat za tento typ třmenů.


Obr. č. 6: Třmeny typu I z hrobu Vendel III, datace 720-750 n.l. (Tvauri, 2012, str. 205). Převzato z internetových stránek švédského Národního historického muzea.


Obr. č. 7: Třmeny typu II z hrobu Tuna Alsike III, datace 775-825 n.l. Převzato z internetových stránek švédského Národního historického muzea. - třmen vlevo, třmen vpravo.

Doplňky
Dalších jezdeckých doplňků existuje celá řada a v mnoha případech je jejich přesná funkce stále předmětem debat, a proto se budeme věnovat jen některým, jejichž interpretace je jasně zřetelná. Bohužel do této práce nemůžeme začlenit podkovy, neboť mi jejich nálezy nejsou známy. Podkovy však ani nebyly nutností, neboť do doby vikinské nebyla rozvinuta síť kvalitních cest (Nielsen, 2002, str. 188).

Ostruhy

V Evropě se ostruhy používají od doby železné (Fern, 2005, str. 61). Ve Skandinávii se s nimi poprvé setkáváme v předřímské a římské době železné a tvoří důkaz římských vlivů (Jennbert, 2011, str. 151; Tvauri, 2012, str. 206). V kontinentální Evropě a Skandinávii jejich používání pokračuje i v pořímském období, což je doložitelné řídkými nálezy (Fern, 2005, str. 61). Užívání ostruh je však v období stěhování národů a vendelském období na sestupu, až naprosto mizí. Navrací se až během 10. století díky franskému vlivu (Jennbert, 2011, str. 151). To je také důvod, proč bylo ve vikinských hrobech z Birky nalezeno mnohem více ostruh než v hrobech doby vendelské (Shenk, 2002, str. 71). Nález ostruh ovšem existují, přinejmenším z pozdní doby vendelské. Příkladem může být železná ostruha nalezená v hrobě Tuna Alsike III (viz obr. č. 2), který je datován mezi roky 775-825 (Arne, 1934, str. 71).
Pokud se v době vendelské nějaké ostruhy používaly, pak mohly přináležet ke dvěma typům, které se v mezi 5.-7. století v Evropě používaly. Jedním z nich jsou tzv. „Bügelsporen“, což je derivát pozdně římských ostruh, který je charakteristický kopírováním paty a bodcem. Druhý typ se nazývá tzv. „Plattensporen“. Tento typ je jednodušší a sestává z nýtu, který byl proražen zadní částí boty nebo řemínku tak, že tvořil bodec. Ostruhy v tomto období sloužily k efektivnějšímu a rychlejšímu ovládání koně, což jezdci dovolovalo zaútočit a okamžitě se stáhnout (Fern, 2005, str. 62).


Obr. č. 8: Ostruha z Tuna Alsike III, datace 775-825 n.l. Převzato z internetových stránek švédského Národního historického muzea.

Kovové hroty pro chůzi na ledě

Železné hroty, které pomáhaly koni při chůzi po ledu, jsou poměrně častým nálezem v hrobech doby vendelské. Poprvé se v germánské oblasti objevily v náčelnických hrobech v 7. století (Capelle, 1989, str. 66). Byly nalezeny v hrobech Vendel I, Vendel XIV, Valsgärde 6 a Valsgärde 8. Kovové hroty mají následující podobu: jedná se o pásky či plošky kopírující šířku kopyta, které mají ve středu hrot. Pásek či ploška na protilehlých stranách přechází do dvou ramen, která mohou být překřížena. Obdobné hroty se instalovaly také na boty. Na obrázku č. 10 můžete vidět, jak byly kovové hroty u koní používány.


Obr. č. 9: Železný hrot s dovnitř ohnutými rameny. Naleziště: Kunsta, hrob č. 2, Adelsö, Uppland, doba vendelská. Převzato z internetových stránek švédského Národního historického muzea, upraveno.


Obr. č. 10: Typy ruských kovových hrotů a jejich využití v praxi. Převzato z Рыбаков, 1985, str. 362, Tab. 148.

III. Obrazová příloha

Na panelech přilbic doby vendelské se velmi často nachází scéna jezdců na koních. Scény se sobě vzájemně podobají a obsah jezdeckého vybavení se nemění. Každý kůň je vybaven uzdečkou, podbřišním a podocasním řemenem. Řemeny jsou bohatě zdobené. Můžeme si také povšimnout naprosté absence třmenů a ostruh. Vyobrazení variují v drobných detailech - hříva koní se různí a také podoba ozdob postroje se mění. Po třech dobových vyobrazeních následuje moderní rekonstrukce postroje z anglosaského hrobu ze Sutton Hoo, který se v mnohém podobá nálezům doby vendelské. Posledním obrázkem je rekonstruovaná podoba sedla z hrobu Valsgärde 7.


Obr. č. 11: Vyobrazení padlého válečníka a jezdce na koni. Destička helmy z hrobu Valsgärde 8. Převzato z Arwidsson, 1954, fig. 79.


Obr. č. 12: Vyobrazení padlého válečníka a jezdce na koni. Destička helmy z hrobu Vendel I. Převzato ze Stolpe, 1912, fig. 2.


Obr. č. 13: Vyobrazení padlého válečníka a jezdce na koni. Destička helmy z hrobu Valsgärde 7. Převzato z Arwidsson, 1977.


Obr. č. 14: Rekonstrukce koňského postroje nalezeného v anglosaském hrobu ze Sutton Hoo, 1. pol. 7. století. Převzato z Fern, 2005, str. 64, Fig. 5.18; upraveno. Poznámka: 1 - ozdobená čelenka, 2 - udidlo, 3 - spojnice řemenů, 4 - popouštěč otěží, 5 - osmičkovitá spojka, 6 - trojstranná spojka, 7 - kruhová spojka, 8 - ozdoba připojená ke spojnici řemenů, 9 - svorky (viz fragmenty sedel z hrobů Valsgärde 8 a Vendel XIV), 10 - podbřišníková přezka, 11 - podsedlová deka


Obr. č. 15: Rekonstruovaná podoba sedla z hrobu Valsgärde 7. Převzato z Arrhenius, 1978, str. 192.


Obr. č. 16: Rekonstruovaná podoba uzdečky zdobené emailem z hrobu Vendel III. Převzato z Arbman, 1938, str. 14.

IV. Shrnutí a závěr

Tímto závěrečným bodem chci shrnout nejdůležitější body tohoto článku a charakteristiky jezdectví doby vendelské. Koně byli společně s psi a dravci vysoce ceněnými zvířaty, jejichž vlastnictvím se určovala finanční situace majitele. Výška koní doby vendelské se pohybovala okolo 137-148 cm v kohoutku. Pohřbením koně role zvířete nekončila - právě naopak. Reprezentativní kůň měl dovézt svého pána do síně Valhally a připravit mu tak důstojné přijetí mezi válečnickou elitu. Tato jejich funkce se promítla také do umění doby vendelské. Nejčastěji byli pohřbívání hřebci, ale velké zastoupení mají i klisny. Jezdecké vybavení bylo odznakem moci a jeho bohatě zdobeno. Mezi dochované části jezdeckého vybavení patří uzdečky, sedla, třmeny a další doplňky. Koně nebyli používáni k namáhavé práci, nýbrž ke slavnostním a loveckým účelům.

V. Zdroje

ARBMAN, Holger. Vendelfynden. In: ARBMAN, Holger. Vendel i fynd och forskning. Uppsala: Upplands fornminnesförening, 1938, str. 1-28.

ARRHENIUS, Birgit. Debatt: Diskussion kring Valsgärde 7. Fornvännen, 73, 1978, str. 180-193.

ARNE, T.J. Das Bootgraberfeld von Tuna in Alsike, Uppland. Stockholm: Viktor Pettersons Bokindustraktiebolag, 1934, 81 s.

ARWIDSSON, Greta. Valsgärde 6. Uppsala: Almqvist & Wiksells Boktryckeri, 1942, 151 s.

ARWIDSSON, Greta. Valsgärde 8. Uppsala: Almqvist & Wiksells Boktryckeri, 1954, 150 s.

ARWIDSSON, Greta. Valsgärde 7. Lund: Berlingska Boktryckeriet, 1977, 152 s.

CAPELLE, Torsten. Eycyklopedické heslo Eisnagel. In: HOOPS, Johanne. Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 7. Berlin: Walter de Gruyter & Co, 1989, str. 66-67.

CURTA, Florin. The earliest Avar-age stirrups, or the "stirrup controvery" revised. In: CURTA, Florin. The other Europe in the Middle Ages: Avars, Bulgars, Khazars and Cumans. Leiden: BRILL, 2008, str. 297-326.

FERN, Chris. The archaeological evidence for equestrianism in early Anglo-Saxon England, c.450-700. In: PLUSKOWSKI, Aleksander. Just Skin and Bones? New Perspectives on Human-Animal Relations in the Historical Past. Oxford: Archaeopress, 2005, str. 43-71.

IZIKOWITZ, Karl Gustav. Vendelsköldarna. Fornvännen, 1931, str. 181-198.

JENNBERT, Kristina. Animals and Humans: Recurrent Symbiosis in Archaeology and Old Norse Religion. Lund: Nordic Academic Press, 2011, 272 s.

Jordanes. Gótské dějiny / Římské dějiny. Přel. Stanislav Doležal. Praha: Argo, 2012, 332 s.

Лебедев, Г. С. Шведские погребения в ладье VII-XI веков. Скандинавский сборник XIX, 1974. Dostupné z: http://ulfdalir.ru/literature/0/1492.

NIELSEN, Svend. Urban Economy in Southern Scandinavia in the Second Half of the First Millennium AD. In: JESCH, Judith. The Scandinavians from the Vendel Period to the Tenth Century: An Ethnographic Perspective. Woodbridge: Boydell & Brewer Ltd, 2002, str. 177-208

Рыбаков, Б. А. Археология СССР : Древняя Русь. Город, замок, село. Moskva: наука, 1985, 429 s.

SEABY, W. A., P. WOODFIELD. Viking Stirrups from England and their Background. Medieval Archeology 24, 1980, str. 87-122.

SHENK, Peter. To Valhalla by Horseback? Horse Burial in Scandinavia during the Viking Age. Oslo, 2002. Diplomová práce. University of Oslo, 89 s.

STOLPE, Hjalmar, T. J. ARNE. Graffältet Vid Vendel. Stockholm: Beckmans Boktryckeri, 1912, 66 s.

SUNDKVIST, Anneli. Herding horses: a model of prehistoric horsemanship in Scandinavia – and elsewhere? In: FRIZELL, B. S. PECUS: Pecus. Man and animal in antiquity. Proceedings of the conference at the Swedish Institute in Rome, September 9–12, 2002. Řím: The Swedish Institute in Rome, 2004, str. 241-249.

THUNMARK-NYLÉN, Lena. Betselbeslagen i Vendel X II — förslag till nytolkning. Fornvännen, 76, 1981, str. 1-7.

TODD, Malcolm. Germáni. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, 301 s.

TVAURI, Andres. The Migration Period, Pre-Viking Age, and Viking Age in Estonia. Tartu: University of Tartu Press, 2012, 384 s.