Vendelské období v české i zahraniční literatuře

ARBMAN, Holger. Vikingové. Přel. Lubomír Košnar. Praha: Mladá fronta, 1969, 200 s.

BRØNDSTED, Johannes. Vikingové – sága tří staletí. Přel. Jana Hendrychová. Praha: Orbis, 1967, 248 s. 

    „V 8. století se poměry mezi Dánskem a Norskem na jedné straně a Švédskem na straně druhé lišily potud, že Švédsko bylo v té době již organizovaným tradičním královstvím s jádrem v Upplandu; jeho pozice byla natolik silná, že se mohlo odvážit kolonizačních výbojů za hranice svého teritoria. Tato expanze směřovala jednak do Lotyšska a Estonska, jednak do oblasti ležící dále na východ směrem k jižním břehům Ladožského a Oněžského jezera. Jejím východiskem byl Uppland, kde žili Sveové, a ostrov Gotland v Baltském moři. Pokud se tyto kolonizační výpravy považují za výpravy vikinské, pokud začíná období švédských vikingů dříve, než tomu bylo u vikingů dánských a norských.
    Krátce před druhou světovou válkou bylo jižně od Grobinu nedaleko města Lijepaja na lotyšském pobřeží odkryto několik předhistorických hrobů a v nich byly nalezeny předměty gotlandského typu, pocházející z období poněkud staršího než je doba vikinská. Švédští a lotyšští archeologové podrobili místo podrobnějšímu výzkumu a objevili rozsáhlé pohřebiště, čítající nejméně tisíc žárových hrobů, jejichž úprava a věcné nálezy odpovídaly poměrům známým z Gotlandu v 8. století. Krátce poté bylo objeveno druhé, téměř právě tak velké pohřebiště, jehož nálezy však byly obdobné s nálezy ze středního Švédska, nikoli z Gotlandu. I tyto hroby byly hroby žárovými, ale na každém z nich byla navršena mohyla. Kromě toho mělo středošvédské pohřebiště přísně vojenský charakter, zatímco mezi hroby gotlandskými bylo zjištěno mnoho hrobů žen; také ve věcných nálezy daleko převažovaly šperky nad zbraněmi, což napovídá tomu, že v tomto případě šlo o výrazně civilní pohřebiště, založené za mírových podmínek. Tyto poznatky archeologů potvrzují názor historik na poměry ve Švédsku krátce před počátkem vikinských výprav: Gotlanďané byli mírumilovnými obchodníky, avšak upplandští Sveové měli v rukou vojenskou moc. Zdá se tedy, že Grobin byl v 8. století založen a ovládán upplandskými Švédy, kteří tam umístili stálou vojenskou posádku, zatímco mírumilovnější Gotlanďané se na místě usadili i se svými rodinami a věnovali se nekrvavému řemeslu, totiž obchodu.“ (str. 16-17)

GRAHAM - CAMPBELL, James et al. Svět vikingů: kulturní atlas. Praha: Knižní klub, Balios, 1998, 240 s.

    „Poslední fáze doby železné před nástupem dob vikinské získala své jméno podle jednoho místa ve středním Švédsku. Na základě zde nalezených bohatých hrobů se lze domnívat, že v letech těsně předcházejících době vikinské zde žil královský rod. Krajová mocenská centra se ve Skandinávii, a především v Dánsku, začala objevovat v raných fázích doby železné. Politická seskupení z doby vendelské tak můžeme považovat za pouhou kulminaci dřívějších procesů, ne však za novinku. Jejich důležitost spočívá v tom, že položily základ ke vzniku skutečných království v době vikinské, a opravdovému vytříbení Švédského, Dánského a Norského království na začátku středověku.
    Hřbitov ve Vendelu, v upplandské oblasti, se rozkládá na východním břehu řeky Fyris, která teče na jih do jezera Mälaren. Byli zde pohřbeni vládcové kmene Sveů, který dal jméno pozdějšímu Švédsku a který latinští autoři považují za dominantní sílu na Baltu. Těla králů byla uložena v lodích, kolem těl byly poskládány osobní věci na důkaz jejich vysokého postavení. Podobný hřbitov byl odkryt ve Valsgärde. O něco jižněji, na stejném břehu řeky Fyris, ale o sedmadvacet kilometrů dále poblíž jejího ústí při jezeře Mälaren se rozkládá Stará Uppsala (Gamla Uppsala), náboženské centrum Sveů, se svými ohromnými pohřebními mohylami.
    Četné pohřební dary – umně zdobená brnění, koňské čabraky, skleněné poháry a nádobí včetně kotlů – a rozmařilé používání lodí k pohřbům ve Vendelu a Valsgärde potvrzují, že rodina či rodiny, které vlastnily půdu a ovládaly obyvatelstvo na velkém území, shromáždily pozoruhodné bohatství a okázale je spotřebovávaly. Vendel a Valsgärde patří mezi nejlepší příklady středisek královské moci té doby. Bohatství a moc Sveů plynuly pravděpodobně z ovládnutí obchodu, který probíhal na řece Fyris; ze severu se do míst na jihu svážely kožešiny a železo. Většina hrobů z téže doby a téhož místa obsahuje zboží špatné kvality. Z toho můžeme usoudit, že valná většina obyvatel žijících v zemědělských usedlostech se netěšila zdaleka tak vysoké životní úrovni či luxusnímu zboží, jako lidé ze hřbitovů ve Vendelu a Valsgärde.
    Vznik silných centrálních autorit ve Skandinávii v době vendelské vedl k dalšímu rozvoji, především k zakládání obchodních a řemeslných středisek. Z některých – například Ribe v Dánsku – později vznikla vikinská města. Jiná, jako Åhus ve švédském Skåne, vzkvétala hlavně v 8. století a později byla opuštěna. V té době probíhaly také rozsáhlé stavební práce. Stavba Danevirke, ohromného obranného valu přes patu Jutského poloostrova, začala před rokem 737. Val musel být dokonalou překážkou: skládal se z desetimetrového půdního valu, obloženého dřevem, před kterým byl příkop (půda získaná jeho vykopáním byla zřejmě použita ke stavbě valu). Celé opevnění se táhlo asi 7 kilometrů na jihozápad od západního konce Schleiského fjordu. Stejný dojem v nás zanechá vyhloubení Kanhavského kanálu na ostrově Samsø asi roku 726. Přibližně jeden kilometr dlouhý a jedenáct metrů široký kanál rozšířil úzkou šíji na severu ostrova a také ji prohloubil, aby tudy mohly projíždět lodě. Šikmé břehy kanálu byly vyloženy dřevem. Práce si celkově vyžádala značné technické dokvednosti i velké množství dostupné pracovní síly. Všechny tyto činy připravovaly půdu k dalšímu rozvoji v době vikinské.“ (str. 31-35)

    „Královské mohyly jsou kremačními hroby, a proto jsou chudé na archeologické nálezy, ale v jejich bezprostřední blízkosti byli pohřbeni královští dvořané a vazalové, kteří nebyli z nějakého důvodu spáleni a byli pohřbeni do země v lodích. Na jejich cestě je následovali koně, psi, kotlíky, domácí vybavení a zbraně. Velkolepá sbírka Státního historického muzea, která se skládá z helem, mečů a dalších předmětů z vykopávek ve Vendelu a Valsgärde, výmluvně ilustruje autoritu a bohatství upplandských aristokrat během generací, které přímo následovaly. Období od poloviny 6. století do konce 8. století je archeology nazváno vendelské období, a mnoho badatelů horlivě tvrdí, že si v těchto stoletích Sveové (Svear) podmanili nejen zemi Západních Gautů (Västgötar) a Gotland, ale také Dánsko a pobaltské země, čímž nastartovali první zlatý věk.“ (str. 41)

Poznámka autora stránek:
    Počátek tohoto úryvku se vztahuje k předvendelským obdobím, kdy byly do velkých mohyl pohřbíváni panovníci s pohřebními výbavami. Úryvek není naprosto přesný, co se terminologie týče. Termín „král“ pro toto období můžeme používat, neboť tak jsou panovníci tohoto období označeni ve staroseverské literatuře. Králem si však musíme rozumět lokálního vůdce, spravujícího nevelkou oblast a disponujícího nepočetnou družinou. Termíny „dvořan“ a „vazal“ však nemůžeme používat a je potřeba je nahradit. Mnohem spíše než „dvořanem“ bychom měli nazvat člena panovníkova dvora „družiníkem“. Dvůr byl totiž mobilní a nacházel se tam, kde se nacházel panovník. Družiníkova bojová funkce je na rozdíl od dvořana jasně patrná. Pojem „vazal“ je naprosto špatně použit, neboť vazalství reprezentuje lenní vztahy, které jsou podstatou feudálního systému a které nejsou v tomto období vyvinuty. Vazalem si v této době proto musíme představit bojovnickou elitu, která je přímo podřízena panovníkovi. Obdobím „zlatého věku“ se v úryvku myslí éra expanze a blahobytu.

JÄGERSTAD, Hans. Sveriges historia i årtal. Koncentrerad historisk uppslagsbok. Stockholm: Prisma, 1975, 205 s.

    „Po konci období stěhování národů se ve Švédsku objevila nová centrální oblast, jmenovitě Uppland, ve které vládli králové z rodu Ynglingů. Tito oblastní králové, kteří sídlili v okolí řeky Fyrisån, měli rozšířit svojí vládu dokonce do Götalandu. Velké královské mohyly ve Vendelu (severně od Uppsaly) a Staré Uppsale svědčí o královské moci a autoritě.
    Během tohoto období byly pravděpodobně položeny základy osad, které po více než tisíc let charakterizovaly švédskou sídelní strukturu a které se začaly rozpadat v 19. století. Důvod pro formování vesnic musíme hledat ve zvýšené lidské potřebě po větším bezpečí před vnějšími nepřáteli a jejich zájmu o práci v intenzivnějším zemědělství. Z tohoto období zřejmě pocházejí nejstarší švédské místní názvy.
    V závěru tohoto období započala z oblastí kolem jezera Mälaren a Gotlandu nová expanze, která byla namířena směrem k jihovýchodním baltským pobřežním oblastem, pobaltským zemím a východnímu Prusku, kde o založení švédských obchodních kolonií svědčí základy hradišť a pohřebiště.“ (str. 14)

    „Archeologické nálezy a toponomastika dokládají značný růst obyvatelstva a rozšiřování obdělávané půdy na úkor lesa, tedy vnitřní kolonizaci. Objevil se lehký pluh s odhrnovačkou pro orbu těžkých půd. Překvapující jsou úspěchy hutnictví a s ním souvisejících uměleckých řemesel, jak o tom vypovídají nález z Helgö. O hromadění bohatství svědčí poklady římských mincí; o prohlubování majetkové a sociální nerovnosti pak největší mohyly a pohřbívání mrtvých ve člunech; zvýšení počtu kamenných hradišť svědčí o posílení vlivu vojenské (družinové) šlechty. Jestliže se po pádu římské říše přechodně oslabily severomořské obchodní styky, čímž utrpělo západní Norsko, pak se nyní rozvíjely styky s národy jižního a východního Pobaltí a začíná vzestup středního Švédska. Již od 8. století stavěli Seveřané mnohoveslice o délce 20 i více metrů, opatřené plachtami a schopné manévrovat i pojmout objemný náklad; měl ostrý kýl a paluby dovedně sbité z pružných prken.“ (str. 23)

    „Archeologické nálezy a písemné prameny anglosaského a později také islandského původu dokládají již od 6. století vznik prvních království, a to v nejúrodnějších a nejhustěji osídlených územích. Jejich názvy znal i gótský historik [Jordanes]. Anglosaský epos o [Beowulfovi] (poč. 8. století) a pozdější islandské ságy nás zpravují o kmenových válkách mezi mezi [Sveary] a Gauty. Z těchto království pocházely legendární skandinávské dynastie Ynglingů ve středním Švédsku a Norsku a [Skjǫldungů] v Dánsku.“ (str. 24)

    „Následující doba vendelská (přibližně 600 - 800 n. l.) je archeologicky nejlépe doložena ve Švédsku. Kolem r. 600 nebo 650 se tam objevilo několik pohřebišť (Vendel, Valsgärde, Ulltuna), na nichž byli v generační posloupnosti pohřbívání muži, kteří stáli v čele mocných upplandských rodů. Mrtví byli uloženi na zádi 8 až 12 m dlouhých člunů, spolu se svými zbraněmi, mezi nimiž vynikají skvostné přílby a lamelová brnění. Na přídi pak byla bohatá výbava - koňské postroje, různé nástroje a množství jiných předmětů, zahrnujících i četné importy z francké říše. Jemné vlněné látky, skleněné nádoby, hrací soupravy z desky a figurek i kostry jezdeckých koní, loveckých psů a sokolů odrážejí aristokratický životní styl této vrstvy, která si své vládnoucí postavení udržela až do konce doby vikinské - hroby pokračují až do poloviny nebo do konce 11. stol. V Dánsku jsou v pohřebním ritu patrny výrazné rozdíly mezi jednotlivými oblastmi - v severním Jutsku jsou rozšířeny prosté žárové hroby (Lindholm Høje), na ostrovech se objevují bohatší hroby kostrové, mezi nimiž vynikají zvláště hroby z Lousgårdu na Bornholmu a z Kyndby na sz. Sjaellandu. Tato situace do jisté míry předznamenává poměry ve vikinském období, charakterisované velkou mnohotvárností v pohřebním ritu při regionální převaze určitých forem. I v Norsku jsou nejdůležitějším archeologickým pramenem pro toto období hroby. Dokládají mnohostranné změny, ke kterým došlo kolem r. 600 ve tvaru nástrojů a zbraní, v módě i v náboženských představách. Předtím nevídané úrovně dosáhlo již v předvikinském období kovářství, využívající místní bahenní rudy; v mnoha mužských hrobech jsou zemědelské nástroje (srpy, kosy, radlice). Ze 6. stol. pochází 5 bohatých hrobů, objevených ve Snartemo v Západním Agderu. Zvláště v Norsku je dobře patrné, jak poměrně klidné období prosperity zvláště po r. 600 vedlo k rozvoji osídlení a zároveň vyčerpání hospodářských možností mateřské země; tak byly vytvořeny předpoklady pro expansi vikinského období.
    Ve Finsku nelze přes nepochybné vlivy ze švédského prostředí (funerální kamenné sestavy ve tvaru lodi, šperk aj.) doložit do konce 8. stol. existence švédských osad (není znám ani jediný hrob s čistě skandinávským inventářem). Výjimkou byly Ålandské ostrovy, kam v 6. stol. přicházejí noví kolonisté z Upplandu.“ (str. 176)

    „Zvláště od doby stěhování národů nastal postupný, dlouhodobý rozpad rodového zřízení. Hospodářská samostatnost velkorodin se stala předpokladem i pro jejich majetkové a sociální odpoutání od rodového celku. Slábnoucí rodová pouta byla nahrazována vytvářením teritoriálních svazků, zprvu zřejmě u takových typů osídlení, jako řemeslnicko-obchodnická osada na Helgö nebo opevněné sídliště Eketorp. Tehdy také začaly zanikat místní názvy s částicí -odal, -odel, označující rodový majetek. Velké soustředění moci v rukou některých konungů, kteří prosadili dědičnost svého postavení, znamená vlastně překonání vojenské demokracie, i když někdy jen dočasně. Vznik prvních dynasticky ovládaných barbarských říší zahájil novou vývojovou fázi, kdy se vytvářejí struktury, na něž mohly navázat pozdější raně feudální státy.
    V 5. a 6. století n.l. se dostala do popředí říše kmene Sveů v příznivém geografickém prostředí středošvédských krajů Upplandu, Västmanlandu a Södermanlandu. Upomínají na ni tři velké, tzv. královské mohyly ve Staré Uppsale, jež jsou nyní švédským národním památníkem. Tyto i další nedaleká mohyla podobných rozměrů /výška 8 m, průměr 40 m/, tzv. Ottarshögen, jsou zvláště na základě oslavné básně Ynglingatalu /část Heimskringly Snorri Sturlusona/ připisovány konungům z dynastie Ynglingů, vládcům Sveů, od nichž odvozovali svůj původ pozdější norští králové. Jsou-li v této skladbě z doby kolem r. 900 označováni Ynglingové za potomky boha Freye, jde patrně o původní součást dynastické tradice a doklad formování nové ideologie, zdůrazňující výlučnost panujícího rodu. Podle některých názorů byli v upplandských mohylách, různě datovaných v rozmezí od sklonku 5. do poloviny 7. stol., pohřbeni králové Aun, Egil a Adils, další mohylu, jejíž její lidový název Ottarshögen /Ottarova mohyla/ je doložen v 17. stol., je zřejmě skutečně třeba připsat Ottarovi, který zemřel někdy v prvních desetiletích 6. století. O Egilovi, Ottarovi a Adilsovi se zmiňují i staroanglické a francké prameny v souvislosti s bojem Sveů proti Gautům-Götům. Předpokládá se, že za vlády Adilse /zemřel snad kolem r. 575/ byly k říši Sveů přivtěleny kraje poražených Götů i ostrov Gotland. ‚Královské‘ mohyly ze staré Uppsaly, jejichž vybudování vyžadovalo velký pracovní výkon, lze řadit k těmto monumentálním památkám z pozdní fáze prvotně pospolných společností, které jsou jakoby zhmotněným symbolem přítomnosti nadvýrobku, jenž byl základním předpokladem pro vznik raného třídního uspořádání.
    Pokud jde o Dánsko, setkáváme se s ‚králem‘ jménem Chlochilaich ve zprávě Řehoře Tourského o vpádu Dánů do Galie kolem r. 515; jiné nájezdy Normanů, zřejmě Dánů, do ústí Rýna se uvádějí kolem r. 565. Severské a anglosaské prameny se zmiňují o dynastii [Skjǫldungů], vládnoucí kmeni Dánů, z níž je znám zvláště král Rolf Kraki, hrdina ság dánského původu, který podnikl tažení proti králi Adilsovi z dynastie Ynglingů a později, ve 2. půli 6. stol., padl v boji na Sjaellandu.
    Existence aristokracie v tomto období také v Norsku dokládají hroby s bohatou výbavou /mj. skvostně ozdobené meče/, i když méně impozantního vnějšku než uppsalské mohyly, objevené ve Snartemu.
(...)
    V oblasti výtvarného projevu  nastoupila kolem r. 500 i v severní Evropě zvěrná ornamentika /tzv. zvěrný styl I/; zatímco v prostředí merovejské kultury, pro níž byla příznačná, doznívá koncem 7. stolů, na Severu trvala v modifikacích různých slohů až do konce doby vikinské.

Období 7. - 8. století.

    Návazný vývoj severogermánské společnosti pokračoval v 7. a 8. století, v období historicky i archeologicky nejlépe známém ve Švédsku, kde je nazýváno dobou vendelskou podle pohřebiště ve Vendelu severně od Uppsaly.
    Ještě v první polovině 7. stol. v říši Sveů úspěšně vládl král Anund z dynastie Ynglingů, avšak jeho syn Ingjald, bezohledně prosazující svou moc, ztratil podporu aristokracie a zahynul při vpádu krále Ivara z jihošvédského kraje Skåne, který údajně ovládl celé Švédsko i Dánsko, usídlil se v zemi Sveů a založil novou dynastii; Ivar zemřel koncem 7. století. Rod Ynglingů pak přesídlil do jihovýchodního Norska, kde získal vládu nad určitým územím. Podle tradice ság si Ivar podrobil i některá další území - Northumberland v Anglii, části severního Německa a východního Pobaltí. V posledně jmenované oblasti je švédský zásah spolehlivě doložen i archeologicky. V Grobinu blízko Lijepaji v Lotyšské SSR byla zkoumána 3 skandinávská pohřebiště, z nichž jedno, s plochými žárovými hroby z období 650-850, se připisuje Gotlanďanům a zbývající dvě mohylová pohřebiště z období 650-800 bojovníkům ze středního Švédska. Též na základě psaných pramenů se předpokládá, že Sveové si za Ivarovy vlády podmanili historické Kuronsko a jejich osada v Grobinu se rozvinula v sídliště městského rázu /archeologicky ovšem nezachycené/. Sveové měli být bojovníky a výběrčími daní, Gotlanďané se pod jejich ochranou zabývali obchodem. Nadvláda Sveů tam patrně trvala až do doby kolem r. 800, kdy byli vypuzeni povstáním domácího baltského obyvatelstva, do jehož područí se pak patrně dostali Gotlanďané, sídlící v Grobinu až do poloviny 9. století.
    V této souvislosti je pozoruhodný také objev královské mohyly s člunem v Sutton Hoo, na území anglosaského království Východní Anglie. Z hlediska pohřebního ritu i inventáře vykazuje tato vynikající památka ze 7. stol. blízkou příbuznost s prostředním vendelské kultury. Jakého druhu byly tyto vztahy mezi Švédskem a Vých. Anglií, není však přesněji známo. Svědčí však každopádně, stejně jako blízské analogie jiných skvostných severoevropských nálezů v jižnějších oblastech kontinentu, o rozsáhlých vzájemných kontaktech germánské aristokracie.
    Ivarův vnuk a nástupce Harald se usadil v Dánsku. Po dlouhém období vlád se dostal do konfliktu se svým příbuzným Ringem, kterého ustanovil podřízeným vládcem na území Sveů. V bitvě na Bråvallarna, k níž došlo kolem r. 750 blízko Norrköpingu, Ring zvítězil a Sveové ovládli i nejjižnější část Švédska - Skåne /jež ovšem později, až do 17. stol., náležela opět k Dánsku/.
    Archeologická zjištění ve Švédsku se vcelku shodují s historickými zprávami, které naznačují mocenskou labilitu kmenových ‚království‘ a jejich vládců. V centrální oblasti Sveů se přestávají budovat mohutné mohyly se žárovými pohřby a namísto nich vznikají ve Vendelu, ale též v nedalekém Valsgärde a Ulltuně pohřebiště s plochými hroby nebo nízkými mohylami, do nichž byla v lodích /o délce 8-12 m/ ukládána nespálená těla mužských představitelů mocných upplandských rodů. V bohaté výbavě těchto hrobů bylo mnoho zbraní a luxusních předmětů, svědčících o životním stylu pohřbených. Zdá se tedy, že v době vendelské vystupuje namísto konungů do popředí početnější vrstva rodových předáků, která si mocenský význam uchovala po dlouhé období - rodoví stařešinové byli na zmíněných pohřebištích ukládáni v generační posloupnosti až do polovin 11. století. Vláda těchto velmožů zřejmě přesahovala okruh vlastního příbuzenstva. Předpokládá se, že v 6.-7. stol. byly v říši Sveů položeny základy teritoriální organizace v podobě oblastí, později zvaných hund /stovka/, jejichž obyvatelstvo bylo povinni postavit tzv. ledung, oddíl bojovníků nebo posádku lodi. Velmožové známí z pohřebišť typu Vendel byli snad náčelníky těchto oblastí, plnícími také funkce soudní a snad i náboženské.
    O tzv. mladší době germánské v Dánsku /600-800 n.l./ víme jen málo. V souvislosti s Willibrordovou misií před r. 700 /viz dále/ se dozvídáme o králi Dánů, přičemž lze předpokládat, že to bylo vládce některé z menších oblastí. Pojem Dánsko tehdy i na počátku doby vikinské označoval jižní část Švédska a východní dánské ostrovy s centrem na Sjaellandu, odkud především vycházelo úsilí o vytvoření většího mocenského útvaru. Teprve v souvislosti se vznikem dánského státu v 10. stol. byl tento pojem přenesen i na Jutsko. Za saských válek Karla Velikého, na sklonku 8. stol., došlo k nepřátelství mezi kmeny na dnešním dánském území, které podporovaly Sasy, a karolinskou říší, jež svým spojenectvím s Obodrity zasáhla do oblasti dánských zájmů. Zmínky pramenů o králi Dánů Sigifridovi a jednání francských a dánských poselstev /a zvláště pak zprávy o velkorysých protifranckých akcích krále Godfreda na počátku 9. stol./ svědčí pro tuto dobu již o existenci ústřední královské moci, jež přesto, že nebyla dosud trvaleji upevněna, představovala významný faktor sjednocovacího procesu. Když Karel Veliký zlomil r. 804 poslední odpor Sasů v Nordalbingii /mezi Labem a řekou Eider/ a rozšířil svou suverenitu až k území ovládanému dánským králem, napětí ve vzájemných vztazích se na několik let /do Godfredovy smrti r. 810/ velmi vystupňovalo. Rozdílné rysy archeologické kultury v jednotlivých oblastech Dánska v 7. a 8. stol. /prosté žárové hroby v severním Jutsku, bohatší kostrové hroby na ostrovech/ jsou patrně odrazem odlišných kmenových zvyklostí.
    O Norsku této doby historické zprávy chybějí. Archeologické nálezy, i když mezi nimi nejsou tak jedinečné jako ve Švédsku, svědčí o rozsáhlém využití železných zemědělských a řemeslnických nástrojů a o dalším postupu osídlení, na severu až k Tromsø.
    Asi v polovině 7. stol. začala také další etapa obchodnických styků severní Evropy s jižnějšími oblastmi kontinentu, jež byly v době stěhování národů téměř přerušeny, jejichž rané formy lze však sledovtt hluboko do minulosti. Velký význam měly zvláště kontakty s vyspělým prostředím francké říše, kde se mocenské těžiště na počátku 7. stol. přesunulo do Austrasie. To se stalo předpokladem nového hospodářského rozmachu franckého severovýchodu; vznikla tam řada železářských, hrnčířských a sklářských řemeslnických center, jejichž výrobky přicházely i do severní Evropy. Lze předpokládat, že rovněž těsné kontakty Severu s britskými ostrovy, patrné v archeologických nálezech po r. 700, byly zčásti zprostředkovány obchodem. Tento dálkový obchod přinášel luxusní zboží výměnou za přírodní produkty a patrně i otroky, významnou úlohu v něm zřejmě hráli Frísové a k hlavním jeho opěrným bodům patřil přístav Dorestad v ústí Rýna. Výmluvné svědectví tu podávají četné importy v nálezech z pohřebišť typu Vendel /např. skleněné nádoby z porýnských dílen, zbytky fríských suken/.
    Tyto živé styky, jejichž základem byl obchod, přinášely však impulsy v oblasti kultury a náboženství. Tak v 7. stol. došlo k rychlému převzetí nového směru z kontinentálního uměleckého řemesla /tzv. zvěrný styl II/, který místní umělci rozvinuli v 8. stol. již v osobitý severský výtvarný projev, zjemnělý a bohatě propracovaný tzv. zvěrný styl III; výrazně se tehdy uplatňoval právě i vliv ornamentiky z anglosasko-irského prostředí. Na jednom z gotlandských tzv. obrazových kamenů v 8. stol. jsou zachyceny motivy z Písně o Völundovi, u níž se předpokládá dolnoněmecký /starosaský/ původ a jež později byla na Severu literárně ztvárněna ve staroislandské Eddě; tato vyobrazení dokazují přejímání ústně tradovaných epických skladeb. Jsou také náznaky, že již v předvikinském období zasáhl do severní Evropy vliv křesťanství, svou působností ovšem omezený a přechodný. Krátce před r. 700 uskutečnil misijní cestu k Dánům Willibrord, fríský biskup anglosaského původu, o působení křesťanské misie z karolinské říše od konce 8. stol. na Gotlandu se uvažuje na základě pohřebního ritu /naprostá převaha pohřbů nespálených těl, dřevěné rakve, chudoba milodarů/ a některých nálezů, spjatých snad s křesťanskou symbolikou a liturgií.
    V 8. století prošlo významnou změnou také starogermánské, tzv. runové písmo. Vlastní abecedu složenou z 24 znaků, tzv. starší futhark, vytvořili kontinentální Germáni patrně již v 1. stol.př.n.l., nejspíše na základě severoetruských abeced alpské oblasti. Runové písmo, jemuž se připisoval božský původ a tajemná moc a jehož znalost byla omezena na úzký okruh osob plnící kultovní funkce, sloužilo zprvu jen magickým účelům. Toho druhu jsou nejstarší známé runové nápisy z 1. poloviny 3.stol. nebo již z konce 2. stol. n.l., pocházející právě se severní Evropy /na hrotech kopí z Övre Stabu v Norsku/. Zatímco na kontinentu zanily runy s rozšířením latinského písemnictví, na Severu, odkud je známo vůbec nejvíce nápisů, a v anglosaském prostředí procházelo runové písmo dalším vývojem. V 8. stol. byla runová abeceda o 24 znacích nahražena kratší řadou o 16 znacích; což bylo zjednodušení, které přispělo k tomu, že v následujícím vikinském období se začalo runového písma užívat do jisté míry i jako prostředku sdělení a záznamů.
    Po bouřlivých událostech doby stěhování národů, v nichž se určitým mocenským přeskupením vybilo napětí ještě v rámci dosavadního společenského uspořádání, přineslo 7.-8. století v Germány osídlené severní Evropě klidnější vývoj, za něhož ovšem znovu nazrávaly rozpory i nové předpoklady jejich řešení.“ (str. 120-126)
(...)
  „V tomto období [550-800 n.l.] nadále dominovaly styky [dnešního Finska] se Skandinávií, což vedle pohřbů v lodi dokládá např. i ze Švédska převzatá sestava spon ženského oděvu, které se však samy od švédských výrobků výrazně odlišovaly. Mezi zbraněmi, které byly většinou nadále importovány z germánského prostředí hlavně přes Gotland, jsou zastoupeny některé zvláštní typy, představující zřejmě místní výrobky často vysoké úrovně, takže se předpokládá činnost ve Finsku nebo školení domácích v cizím prostředí. Na rozdíl od některých dřívějších názorů se dnes soudí, že nejsou dostatečné doklady pro existenci švédských osad ve Finsku /mimo Ålandské ostrovy/ a tím méně pro politickou nadvládu středošvédského ‚království‘ kmene Sveů. (...)“ (str. 129)

MAILLEFER, Jean-Marie. Heslo Sweden. In: VAUCHEZ, André et al. Encyclopedia of Middle Ages. Cambridge: James Clarke & Co, 2000, 1624 s.

    „Historie Švédska v prvním tisíciletí našeho letopočtu je velmi málo zachována. V čase velkých invazí bylo Švédsko sužováno důležitými pohyby obyvatel: právě Švédsko je místem, kam je tradičně umisťována domovina několika germánských kmenů, jako například Dánů, Gótů a Lombardů. Mezi roky 500 a 800 se v okolí Mälarského jezera ve Svealandu vyvinulo mocenské centrum, kde byly objeveny důležité pohřební mohyly (Gamla Uppsala, Vendel, Valsgärde), stejně jako pozůstatky emporií na Helgö a v Birce, jejichž obchodní dosah pokrýval oblast od Britských ostrovů po Střední Východ. (...)“ (str. 1397)

ROESDAHL, Else. The Vikings. Translated by Susan M. Margeson and Kirsten Williams. London: Penguin Books Ltd., 1992, 323 s.

   „Zhruba od roku 400 n.l. existovalo obchodní a výrobní středisko nazývané Helgö, přibližně 12 km od Birky, které pravděpodobně mělo spojistost s náčelnickým sídlem. Mnoho bohatě vybavených hrobů z jiných období v této oblasti ukazují, jak bohatý byl tento region; na pohřebištích ve Vendelu a Valsgärde byli po několik generací pohřbíváni členové vznešených rodin v lodích a člunech s okázalými pohřebními výbavami. Ekonomika těchto usedlostí byla, stejně jako v případě Birky, podle všeho založena na obchodu s železem, kožešinami a kůžemi ze Severu.“ (str. 123-4)

ŠTĚPÁN, Jiří. Stručná historie států: Švédsko. Praha: Libri, 2010, 152 s.

    „Období od konce stěhování národů v 6. století do 8. století, kdy nastává doba vikingů, se ve švédské historii nazývá vendelské, nazvané podle místa Vendel v blízkosti Uppsaly, kde byli pohřbíváni rodoví náčelníci. Pro tato století jsou charakteristické četné nálezy pohřebních lodí, a to především v regionu Uppland a Gotland, kde se též dochovaly kameny s vyobrazením lodí i osob. Mimo tyto oblasti jsou zjištěné doklady o osídlení řídké. Díky archeologickým nálezům z hrobů, do nichž byli bojovníci pohřbíváni s výzbrojí, osobními věcmi i importovanými výrobky, získáme bližší představu o struktuře společnosti a jejích obchodních kontaktech. Jako centrum obchodu s oblastmi okolo Baltského moře se prosazovalo město Helgö na středošvédském jezeru Mälaren. Ale skutečný rozkvět mezinárodního obchodu nastal až ve vikinském období.“ (str. 11)

WEIBULL, Jörgen. Sveriges historia. Stockholm : Svenska institutet, 1997, 152 s.

    „Z období, která se v evropské historii nazývá raným středověkem, se nacházejí ve Švédsku bohaté a charakteristické archeologické nálezy. Období, které zasahuje od období stěhování národů v 6. století po dobu vikinskou okolo roku 800, se ve švédské historii nazývá vendelské období. Nazývá se tak podle četných pohřebních lodí, které byly nalezeny u vendelského kostela v Upplandu. Podobné hroby byly nalezeny i na jiných místech v Upplandu, jako jsou například Valsgärde, Tuna a Ultuna. Mimo Uppland jsou nálezy z tohoto období skromné, vyjímaje Gotland, kde jsou nálezy reprezentovány zejména mnoha obrazovými kameny. V hrobech vendelského období byli válečníci pohřbeni spolu se svými helmami a meči, štíty a skvostnými předměty domácí i zahraniční výroby. Nálezy svědčí o společnosti s bohatými a mocnými vůdci, kteří se věnovali obchodu nebo podnikali cesty do cizích zemí. Kontakty se zahraničím dále zdůrazňují nálezy z obchodních stanovišť, jakým bylo například Helgö na jezeře Mälaren, které nám vykresluje velkostatkáře či náčelníky, kteří se podílejí na obchodu se zeměmi přes Baltské moře, a které předznamenává velkou expanzi během doby vikinské.“ (str. 12)